Včera mi jeden malířský kolega, blízký, duchovní člověk, poslal Vánoční obrázek a na něm tento nápis:
Gloria in excelsis Deo
Jeho překlad je:
„Sláva na výsostech Bohu“.
Jsem si vědom toho, že toto je art web, ale dovolte mi prosím v tomto období udělat výjimku a hlouběji se na toto téma zamyslet. Nad tímto nápisem totiž vyvstává otázka, kterou si každý člověk na planetě dříve či později položí:
Existuje Bůh?
Odpovědi dělí lidstvo v zásadě na dvě skupiny – věřící a ateisty. Pokud má nyní kdokoli z těchto dvou skupin 5 minut čas a chuť, může si přečíst toto zamyšlení:
V jádru skoro každé živé buňky lidského těla je bezpečně uložen úžasný kód, kterému se říká deoxyribonukleová kyselina, neboli DNA. Nositelem tohoto kódu je dlouhá molekula tvořená dvěma vlákny, která vypadá jako zkroucený žebřík. DNA je program, kterým se řídí vznik, růst, zachovávání a reprodukce buněk v těle každého člověka. Základními jednotkami DNA jsou nukleotidy (báze), které jsou označovány A, C, G a T podle druhu báze, kterou obsahují. Podobně jako písmena v abecedě se tyto čtyři nukleotidy mohou mnoha způsoby kombinovat a vytvářet tak „věty“, pokyny, které řídí replikaci DNA a další procesy uvnitř buňky. Celému souboru informací, který je uložen v naší DNA, se říká genom. Pořadí některých písmen v DNA je pro jednotlivé lidi specifické, protože DNA obsahuje dědičnou informaci našeho specifika – barvu očí, kůže, tvar nosu a podobně. Ta se neuvěřitelnou rychlostí předává a množí při růstu od první buňky embrya až po dospělého člověka. Jedna DNA, se tedy proto přirovnává k obrovské knihovně instrukcí pro vytvoření každé části těla, jejichž výsledným „produktem“ je konkrétní člověk. Jak velká tato „knihovna“, pouze jedné jediné naší DNA vlastně je? Obsahuje asi tři miliardy „písmen“, která, kdyby byla zapsána hustě na papír, by zaplnila 200 000 stran. Takových DNA obsahuje tělo každého z nás mnoho bilionů! Kdyby se takováto DNA z jediné buňky našeho těla natáhla, měřila by asi dva metry. A kdyby se natažené dvoumetrové molekuly DNA ze všech bilionů buněk v našem těle poskládaly za sebe, jejich celková délka by podle odhadů byla skoro 1400krát větší než vzdálenost Země od Slunce. Když tedy tuto vzdálenost Země od slunce – 150 000 000 km – vynásobíme 1400x, vyjde nám celková délka 210 000 000 000km. Kdybychom například chtěli tuto vzdálenost po takto dlouhé silnici ujet autem stokilometrovou rychlostí/hod, jeli bychom každý z nás po všech svých vlastních rozvinutých DNA nepřetržitě bez zastávky 250 let!
Někdo k informaci výše řekne například toto:
„No a co jako má být? Stejně vše existující vzniklo náhodným procesem…“
Já ale za sebe, se přikláním k těm, co říkají:
Gloria in excelsis Deo!