…pana Miloše, pána kolem osmdesáti let,  jsem poznal před několika lety. Spojoval nás vztah k duchovním věcem. Rozhovory na toto téma jsme vedli po několik let skoro každý týden. Samozřejmě jsme si povídali i o mnohém jiném. Například o tom, jak moc miloval svou manželku, která mu před lety zemřela. V závěru jejího života, byla péče o ní náročná, ale on prý to dělal rád, i když jí mohl dát do nemocnice. Bral to jako určitou formu pokání, protože jí kdysi ublížil. Velmi často o ní hezky a s láskou hovořil…

 „Doháněla“ jej také minulost z jiného důvodu. Nezvládl totiž také svou roli otce – to ho také moc trápilo. Snažil se i toto selhání v mezích možností různými pokusy napravit, ale bohužel se mu to nepodařilo…

Z plodných rozhovorů dvou podobně smýšlejících lidí jsme se s Milošem stali přátelé…

Během času, vzhledem k narůstajícímu věku, začal hůře zvládat starost o sebe sama a tak přešel ze svého domku do domova s pečovatelskou službou. Tam jsem jej nadále navštěvoval i se svými přáteli. Byla to příjemná setkání. Za celou dobu jsem ho nikdy neslyšel si na cokoli stěžovat, být negativní, nebo se rozčílit. Myslím, že takový asi dříve byl, ale bolestné následky těch starých životních selhání v jeho nitru, mu v tom asi bránila…

Na svůj věk byl dost vitální – donedávna se dokázal posadit na elektrické vozítko a odvážně brázdit ulice Radotína, který byl jeho rodištěm…

Těšilo ho také, že jsem malíř a tak byl rád, když jsem mu na hlavní stěnu nového bydlení zavěsil svůj obraz Bratrství. Často se zmiňoval, jak na něj dílo působí a co na něm nového zase objevil…

Ještě minulý týden jsme si s Milošem povídali po telefonu. Zmiňoval, že ho bolelo v noci u srdce…

Před pár dny ke mě přišla smutná zpráva, že můj přítel Miloš zemřel…

Najednou jsem si v duchu, sám pro sebe, řekl tu známou větu, pochopitelně nepochopitelnou, která již na této planetě zazněla asi už na stamilionkrát: „ Jak je to možné, vždyť jsem s ním ještě před pár dny mluvil…?“

…je mi smutno, když si představím, že už nemohu zajít se svými přáteli za ním na návštěvu, na náš oblíbený chlapský „pokec“ u kávy a něčeho dobrého k zakousnutí…

A tak………Milý Miloši, můj duchovní příteli. Vím, že mne teď nemůžeš slyšet, ale neměj obavy. Těším se na dobu, kdy nastane to, co jsme si mnohokrát četli v knize knih, a to to, že jednou: “…budou vzkříšeni lidé dobří…”